Nejtěžší část gramatiky v angličtině

Učit se anglickou gramatiku může být náročné, zejména pro děti. Jednou z nejzáludnějších částí je pochopení, kdy a jak správně používat apostrof v angličtině.

Apostrof v angličtině má dva hlavní účely – vyjadřuje vlastnictví a pomáhá tvořit zkrácené tvary slov. Z vlastní zkušenosti víme, že právě toto bývá pro studenty anglické gramatiky jednou z nejtěžších oblastí k pochopení.

Metody výuky, které se používají v dětském jazykovém vzdělávání, zahrnují interaktivní aktivity jako hry, mini divadlo nebo multimediální nástroje, díky nimž je učení anglické gramatiky zábavné. Díky těmto metodám si děti mohou gramatiku v angličtině osvojit mnohem efektivněji – včetně ovládnutí obávaného apostrofu v angličtině.

Angličtina má mnoho slovesných časů, přičemž každý z nich slouží k jinému účelu. Ovšem, porozumění jejich rozdílům je pro správnou komunikaci zcela klíčové. Aby tomu děti porozuměly, musí umět rozpoznat přítomné, minulé a průběhové tvary sloves.

Předpřítomný čas vs. minulý čas prostý:

Předpřítomný čas popisuje děje, které se staly v nespecifikované době před současností, nebo děje, které začaly v minulosti a stále trvají.
Naopak minulý čas v angličtině popisuje děje, které se odehrály v konkrétní době a jsou již ukončené.

Průběhové a dokonavé tvary označují děje, které právě probíhají nebo byly dokončeny před určitým okamžikem. Porozumění těmto anglickým časům pomáhá studentům mluvit plynuleji a přirozeněji.

Dalším náročným tématem jsou podmínkové věty v angličtině (conditional sentences) – jedny z nejtěžších struktur v anglické gramatice. Přestože mohou působit složitě, jejich pochopení je klíčem k plynulé a přesné komunikaci.

Nultý kondicionál vyjadřuje jistotu, první možnost, druhý hypotetickou situaci a třetí lítost nad minulostí. Znalost podmínkových vět angličtina pomáhá rozvíjet schopnost přemýšlet a mluvit o reálných i nereálných situacích.

První kondicionál se používá pro reálné nebo možné situace v budoucnosti. Tvoří se pomocí „if“ + přítomný čas prostý, dále will + infinitivem v hlavní větě.

Příklad: If it rains, we will stay at home. (Když bude pršet, zůstaneme doma.)

Druhý kondicionál se používá pro nereálné nebo nepravděpodobné situace v přítomnosti nebo budoucnosti. Tvoří se pomocí „if“ + minulý čas prostý, dále would + infinitivem v hlavní větě.

Příklad: If I won the lottery, I would travel the world. (Kdybych vyhrál v loterii, procestoval bych svět.)

Třetí kondicionál popisuje nereálné nebo nemožné situace v minulosti. Tvoří se pomocí „if“ + předminulý čas, dále would have + příčestí minulé v hlavní větě.

Příklad: If I had studied harder, I would have passed the exam. (Kdybych se víc učil, udělal bych zkoušku.)

Pochopení rozdílů mezi jednotlivými typy podmínkových vět v angličtině

Každý typ kondicionálu má svůj specifický význam a rozdíly, které je důležité rozpoznat:

Nultý kondicionál vyjadřuje jistotu – něco, co se děje vždy, když je splněna určitá podmínka.
První kondicionál vyjadřuje možnost nebo pravděpodobnost, že se něco stane v budoucnosti.
Druhý kondicionál vyjadřuje hypotetické nebo nereálné situace v přítomnosti či budoucnosti.
Třetí kondicionál vyjadřuje lítost nebo smyšlené situace z minulosti, které se nestaly, ale mohly ovlivnit výsledek.

Další náročnou oblastí anglické gramatiky jsou zájmena. Porozumět jejich funkcím, shodě a jasnému použití může být obtížné, ale v dlouhodobém učení je to nesmírně důležité.

Zájmena jsou slova, která v větách nahrazují podstatná jména. Díky tomu je řeč stručnější a nepůsobí stylem, že už jsme informaci několikrát slyšeli. Mezi běžná zájmena patří osobní zájmena (I, you, he, she, it, we, they), ukazovací zájmena (this, that, these, those) a přivlastňovací zájmena (mine, yours, his, hers, ours, theirs).

Shoda zájmen znamená, že dané zájmeno musí odpovídat podstatnému jménu, které nahrazuje – tedy v čísle, rodě i osobě. Odkaz zájmena pak označuje jasné určení, na které podstatné jméno se zájmeno vztahuje. K nejasnostem dochází, když není zřejmé, koho nebo čeho se zájmeno týká.

K perfektní znalostí zájmen pomáhá, když se studenti učí rozpoznávat zájmena i jejich předchůdce v původních textech a dbají na to, aby mezi nimi byla jasná shoda a významová srozumitelnost.

Nakonec se dostáváme ke komplexní síti vztažných vět. Vztažné věty jsou vedlejší věty, které poskytují dodatečné informace o podstatném jméně, jež je obsaženo v hlavní větě. Slouží k jeho upřesnění, určení nebo doplnění o další detaily.

Vztažná zájmena a jejich použití (who, whom, whose, which, that):

„Who“ se používá pro osoby a odkazuje na podmět vztažné věty.

„Whom“ se rovněž používá pro osoby, ale odkazuje na předmět vztažné věty.

„Whose“ vyjadřuje vlastnictví a používá se jak pro osoby, tak i pro věci.

„Which“ se používá pro věci a zvířata.

„That“ lze použít jak pro osoby, tak pro věci,  běžně se vyskytuje v neformálních kontextech.

Mezi nejčastější chyby při práci se vztažnými větami patří nesprávné umístění vztažného zájmena, jeho vynechání nebo chybné použití interpunkce. Pro lepší pochopení se doporučuje, aby si studenti v textu zkoušeli vyhledávat vztažné věty, sledovali použitá zájmena a jejich funkci v konkrétním kontextu.

Tak co myslíte – je anglická gramatika opravdu tak složitá?

Ovládnutí anglické gramatiky, zejména jejích nejnáročnějších částí, je cesta, která vyžaduje trpělivost, pravidelný trénink a správné vedení. Pokud si vyzkoušíte ukázkovou lekci s Novakid, uvidíte, jak moc záleží na metodách výuky, které pomáhají dětem překonat obtížné části gramatiky, navíc hravou formou. S vytrvalostí a správným přístupem je pochopeníi té nejtěžší anglické gramatiky možné – a přináší skvělý pocit úspěchu.